Informace o realizaci programu ministerstva kultury a umění pod názvem „Zanikající dílny“. (Vydalo Polskie Towarzystwo ludoznawcze, Lódź 1997)
Bronislawa Kopczyńska-Jaworska: O vývoji lidové tvorby.
Počátky
Vývoj názorů na vesnickou rukodělnou tvorbu má z hlediska společenského i státního dlouhou genezi a vychází z různých motivů. Tyto názory vychází ze společenských a intelektuálních proudů 19. století, při čemž zájem o studium vesnice byl spojen s podporou vlastenectví a národního uvědomování a dobový romantismus obrátil pozornost zejména na estetické prvky lidové tvorby. To vše vedlo k organizování tzv. lidového průmyslu za účelem ekonomické podpory vesnické pospolitosti. Společenský i politický význam zájmu o lidovou rukodělnou výrobu byl spojen s utopickými plány o základu života v rolnickém hospodaření? lidový průmysl měl zabránit odlivu lidí z vesnic do měst, do rozvíjejícího se průmyslu nebo do emigrace.
ZU těchto důvodů, z romantických zájmů o lidovou tvořivost a také z důvodů propagace výrobků začaly být organizovány národopisné výstavy. První taková výstava byla uspořádána ve Varšavě už v roce 1821 a v roce 1858 byla v Krakově uspořádána velká výstava na podporu lidových uměleckých řemesel. Další výstavy byly v roce 1861 ve Lvově, v roce 1872 v Krakově a postupně v mnoha dalších městech. Do začátku 20. století se v Polsku uskutečnilo téměř 2000 takových výstav.
V roce 1876 byla zřízena Zemská hrnčířská škola, v roce 1876 Škola dřevařského průmyslu v Zakopanem. Obě školy byly vedeny německými mistry. Podobně vznikaly další školy, zejména keramické, které však po letech zanikly a přeměnily se v soukromé dílny, provozované žáky těchto škol. Na konci 19. století vznikaly regionální spolky na podporu domácího a drobného průmyslu, které pořádaly trhy lidových výrobků a pomáhaly jednotlivým výrobcům při nákupu materiálu a poskytovaly různé informace. Tyto spolky vznikaly pod patronací Státní rady pro domácí a drobný průmysl, která organizoval také různé kurzy a školy jako například v roce 1890 košíkářskou v Rudniku nad Sanem, vyšivačskou v Makově Podhalanském nebo dřevařskou v Kosově. V osmdesátých a devadesátých letech 19. století bylo založeno také 9 škol tkalcovských a několik škol krajkářských.
Na přelomu 19. a 20. století byla ustavena sekce lidového průmyslu při ministerstvu zemědělství, která se v roce 1907 změnila na Státní společnost na podporu lidového průmyslu. Jejím cílem bylo zachovat a rozvíjet existující lidová řemesla a zabránit jejich úpadku. Hlavními obory lidové rukodělné výroby v Polsku bylo tkalcovství, košíkářství, zpracovávání dřeva a hrnčířství. Společnost na podporu lidového průmyslu provozovala před první světovou válkou 88 tkalcovských dílen, 54 košíkářských, 4 hračkářské, 3 stolařské, 57 krajkářských, 53 vyšívačských, 57 pletařských a některé další. Společnost měla obchod ve Varšavě, kde byly i instruktorská škola. K význbamnému oživení lidového průmyslu došlo na Kašubsku, kde vedle tkalcovství, pletení z kořínků nebo hrnčířství se od roku 1906 rozšířilo mnohobarevné vyšívání na základě kurzů, pořádaných T. a I. Gulgovskými. Tyto výšivky získaly velký ohlas na Všesvětové výstavě lidového umění v Berlíně v roce 1919.
Meziválečné období
Po získání samostatnosti bylo Polsko jedním z mála evropských států, kde se ještě nacházelo živé lidové umění. Polské vesnice, zničené válkou, se vracely k lidovým řemeslům jako jedné z možností získání prostředků k životu. V roce 1924 polský Sejm přijal usnesení o podpoře lidového průmyslu a za tím účelem byl při ministerstvu průmyslu a obchodu zřízen Komitét pro podporu lidového průmyslu s možností poskytovat subvence drobným řemeslníkům.Ve všech regionech Polska postupně vznikaly Společnosti pro podporu lidového průmyslu, které se zabývaly propagací výrobků svých členů, organizovaly trhy lidových výrobků. Na tomto vývoji se podíleli výtvarníci a národopisci.
Jednou z velkých akcí mezi oběma válkami, na níž se podílela Společnost na podporu lidových řemesel, byla akce Lnářské společnosti ve Vilně pod heslem „Naše země nás musí odít i uživit“, zaměřená na rozšíření užívání lněného plátna (na ložní prádlo, na vojenské košile, na lněné tkaniny k odívání, zdobené výšivkou apod.). V roce 1933 vznikla ve Varšavě nová Společnost pro ochranu lidového umění, která zde zřídila i vlastní obchod.
lidové Polsko
Po skončení války vznikly v rámci ministerstva kultury a umění nové instituce, zabývající se lidovou rukodělnou výrobou a lidový uměním. Nejvýznamnější byl Institut lidového umění, který za řízení dr. Josefa Grabowského začal vydávat odborný časopis Polska Sztuka Ludowa, od roku 1947 redigovaný prof. R.Reinfussem. Na nové organizaci péče o lidové rukodělné tradice se podíleli přední etnografové jako například T.Seweryn, J. Orynźina, Zawistowicz-Adamska nebo K.Pietkewicz a další. V roce 1950 se uskutečnila Všepolská konference o výzkumu lidového umění, i když důvodem tehdejší podpory lidového umění byla ideologie. Podle J.Orynźyny pod heslem „socrealismus v umění“, které odráželo ideologický princip ovlivňování soudobého umění uměním lidovým, podporovali rozvoj lidové umělecké výroby v té době političtí vedoucí nejrůznějších politických institucí. K.Pietkiewicz upozornil, že v první polovině padesátých let úsilí naplnit tradiční lidové umění novými socialistickými obsahy vedlo k úpadku formy, zejména ve výtvarném projevu. Naštěstí tento politický tlak nezpůsobil v Polsku trvalý pokles hodnoty lidového díla. Zaniklo konjunkturální lidové umění a obnovila se tradiční lidová řemesla a rukodělná práce vůbec.
Na podzim roku 1971 ustavil ministr kultury Ústřední hodnotící komisi, v níž převažovali přední národopisci Polska, kteří formulovali následující definici lidových výrobců:
- pochází z vesnic nebo malých měst a zachovávají vazbu na své prostředí
- své dovednosti získaly bezprostředně od svých předchůdců a nikoliv ve výtvarných školách
- uchovávají principy tradičního lidového umění
- své vzory tvůrčím způsobem modifikují
- mezi lidové tvůrce se zařazují neprofesionální umělci, tvořící mimo oficiální umění a kteří pocházejí z vesnic nebo malých měst
Členy komise byli také zástupci jednotlivých vojvodství, zejména pracovníci odborů kultury a muzeí, kteří znali terén. Do roku 1973 prověřila komise práci 1257 lidových tvůrců. V průběhu sedmdesátých let byly plánovány další akce na podporu lidových řemesel, ale v komplikované politické i hospodářské situaci Polska nebyly realizovány. Přesto se v rámci Ústředí lidového průmyslu (CEPEliA) rozvinula práce více než 300 dílen a 125 obchodů lidových řemesel. CEPEliA od konce padesátých let podporovala dílny a obchody na komerční bázi. Postupně sehrávala významnou úlohu metodickou a odborně etnografickou, když pro výrobky svých členů vytvořila schvalovací komisi, podle jejíhož návrhu mohli být výrobci podpořeni i finančně. CEPEliA také pořádala výstavy a přispívala na propagaci lidových řemesel a lidové umělecké výroby. Organizovala také návštěvy v dílnách vybraných lidových tvůrců a od roku 1972 pořádá Všepolské trhy lidového umění v Krakově. Kromě toho zajišťuje zahraniční obchod s lidovými výrobky a má vlastní školící zařízení. Od roku 1981 se stala CEPEliA odbornou institucí, nezávislou na ekonomických vazbách. Byla také přijata za člena Světové rady rukodělné výroby při UNESCO. Druhou nejvážnější institucí lidové umělecké výroby v Polsku bylo Sdružení lidových tvůrců s vědeckou radou, jejímž předsedou byl prof. R.Reinfuss a jejímž členy byli prof. J.Burszta a dr. K.Pietkiewicz.
V roce 1973 byla zřízena nadace Oskara Kolberga. Její ceny byly určeny jak lidovým výrobcům tak odborným pracovníkům jako uznání zásluh o lidovou kulturu v Polsku. Členy nadace byli jak zástupci vlády, vědy a muzeí, tak i zástupci CEPEliA a Sdružení lidových tvůrců.
Osmdesátá léta
V osmdesátých letech v době velkých politických i hospodářských změn přestaly být organizace lidové výroby dotovány ze státních prostředků a mnohé zanikly, stejně jako zanikly některé časopisy, jejichž polygrafická výroba se výrazně zdražila. V roce 1987 byla zřízena na ministerstvu kultury a umění nová Rada expertů pro folklor, která vypracovala program dalšího rozvoje lidového umění na léta 1987-2000, který se vzhledem k ekonomické situaci nepodařilo naplnit.
Nepodařilo se ani dostatečně uplatni Doporučení UNESCO k ochraně tradiční lidové kultury a folkloru z roku 1989, které bylo sice ministerstvem kultury a umění rozesláno ministerstvu školství i všem krajským úřadům, avšak pozornost mu věnoval výrazněji jen polský CIOFF. Zásady tohoto Doporučení zůstaly neznámé v akademickém prostředí aměly jen malý vliv na činnost vojvodských odborů kultury.
Devadesátá léta
V roce 1991 byla obnovena činnost Rady expertů pro folklor při ministerstvu kultury na základě zmíněného Doporučení UNESCO. Hlavní pozornost byla věnována folklorním aktivitám prostřednictví polské sekce CIOFF. Sdružení lidových výrobců bylo nově zřízeno jako občanské sdružení na základě vlastního hospodaření a financování. Významně se na dalším rozvoji lidových řemesel a lidového umění začala podílet muzea, které uspořádaly ročně až 100 výstav lidové rukodělné práce – často z materiálů, které už dříve shromažďovaly jako dokumenty. Také CEPEliA se změnila ze státem dotované instituce na nadaci. Znamenalo to zároveň zmenšení sítě obchodů dílen.
Výrazně se rozvoje lidové rukodělné výroby dotklo usnesení ministerstva financí o přiznání důchodů, které mohli získat jen výrobci, kvalifikovaní jako lidoví tvůrci komisi Sdružení lidových tvůrců nebo nadace CEPEliA. Od roku 1993 udělují tyto atesty i regionální Umělecké a etnografické komise, jejichž úřad je při nadaci CEPEliA, která se snaží dále pomáhat uchovávat lidové tradice pomocí kurzů a výstav.
V devadesátých letech založilo ministerstvi kultury a umění Centrum animacii kultury, které se zabývalo péčí a registrací všech projevů lidové kultury a jejich prezentací, především folklorních festivalů, amatérských aktivit. Ministerstvo podpořilo i nadaci Oskara Kolberga, jehož organizaci má na starosti Mazowiecke Sdružení kultury.
Důležitou změnou v polovině devadesátých let bylo vypracování nového dokladu o potřebě podpory kulturního dědictví, připravené pro ministerstvo školství představiteli CIOFF a Sdružení lidových výrobců na základě zmíněného Doporučení UNESCO. V současné době zvýšeného zájmu o kulturní dědictví vypracovalo v roce 1994 ministerstvo kultury a umění program „Hynoucí dílny“, která má tři etapy. Důraz se klade jak na dokumentaci tradičních technologií a postupů, tak na propagaci regionálních tradic a na jejich seznamování – zejména ve školách. Nezapomíná se ani na význam turistického ruchu pro uchování lidových tradic.
1. etapa
- vytvoření badatelského kolektivu, který shromáždí a zpracuje potřebnou dokumentaci zanikajících dílen a připraví zprávu o jejich současném stavu
- vypracování výzkumných a organizačních programů a zabezpečení materiálů pro uspořádání dokumentace a pro archivaci
2. etapa
- vytvoření ústřední databáze informací o lidových výrobcích, o jejich problémech
- shromáždění informací o stavu dokumentace, jejím obsahu a o místech jejího umístění a možnostech zpřístupnění * upřesnění rozsahu a charakteru výzkumů * zabezpečení a údržba existujících dílen a tvorba výchovných středisek * vypracování systému financování učňů a tvůrců (stipendia) výchovných dílen a potřebných materiálů * vypracování programu popularizace a rozšíření vědomí o této části kulturního dědictví mezi veřejností * vypracování komplexního turisticko výchovného programu, zejména vytvoření map, průvodců * organizace návštěv vynikajících dílen (hrnčířů, tkalců apod.)
3. etapa
- doplňování dokumentace a zpřístupnění shromážděné dokumentace pro naučné, popularizační a vydavatelské cíle
- pomoc při vydávání vědeckých a populárních prací a katalogů
- zabezpečení systému finanční i právní pomoci výrobcům
- obnova tvůrčích středisek a jejich začlenění do turistických a výchovných programů
- spolupráce se zahraničím, pořádání konferencí seminářů a výstav
Vzhledem k realizaci uvedeného programu je nezbytné zřídit vědeckovýzkumné středisko pro lidovou výrobu a do jeho zřízení organizovat výzkum prostřednictví Polského národopisného sdružení, prostřednictvím vojvodských odborů kultury vypracovat plány ochrany hynoucích dílen. Prostřednictvím vojvodských odborů kultury vypracovat místní a střediskové plány a dále
- zkontrolovat údaje o hynoucích dílnách v databázi Polského národopisného sdružení
- zorganizovat odběr výrobků od výrobců a zprostředkování jejich prodeje v obchodech CEPEliA
- vytvořit nadaci na pomoc výrobcům
- podpořit střediskové aktivity regionálních kulturních institucí
- na realizaci Hynoucí dílny zajistit prostředky jak v ministersvu kultury a umění, tak ve vojvodských rozpočtech tak i v rozpočtech obcí.
Tento široký program ochrany kulturního dědictví lidové kultury lze uskutečnit jen ve spolupráci mnoha institucí
Dále jsou vyjmenovány polské organizace a podán přehled počtu dílen různých oborů, jež jsou rozvedeny v další části publikace. V dalším oddílu je popsána tvorba polské databáze lidových výrobců, pořizovaná při katedře etnografie v Lodži