Vprůběhu 19. století došlo k rozvoji tovární výroby spotřebního zboží a tím k výraznému zvýšení produktivity práce. Tlaku rozvíjejícího se průmyslu nemohla řemeslná práce odolat bez pomoci státu. Proto se práce řemeslníků a lidových výrobců stala v druhé polovině 19. století předmětem státní politiky zaměstnanosti a předmětem zvelebovacích snah.Po zrušení cechovního zřízení, po vydání živnostenského řádu v roce 1859 a po vydání zákona o družstevnictví v roce 1873 následovalo v roce 1879 založení Školského ústavu pro domácí průmysl s pobočkou v Praze. Důležitá byla i novelizace živnostenského řádu z roku 1883, která vytvořila podmínky pro zřizování odborných škol a živnostenských škol pokračovacích.
Tento vývoj se odrážel i v obsahu prvních světových průmyslových výstav, na nichž zúčastněné státy vystavovaly jak nejlepší výsledky svého podnikání, tak i doklady svých „národních průmyslů“ představované ukázkami vesnických staveb, krojů, výšivek a různých předmětů vesnických domácností. Jan Neruda ve Studiích výstavních napsal: „Evropa, že je duševně jediná, to dověděla se roku 1848 ve směru politickém, roku 1851 pak londýnskou Velkou výstavou všech národů ve směru zas hospodářském a společenském.“ V roce 1855 po pařížské mezinárodní hospodářské výstavě bylo dohodnuto, že světové výstavy se budou konat každých pět let. O tom, že přinášely nejenom přehled dosažených výsledků v průmyslu, ale věnovaly pozornost i tradiční řemeslné výrobě a dokladům o životě rolnického obyvatelstva svědčí Nerudova reportáž o Světové výstavě ve Vídni v roce 1873: „Poblíž hrdé hlavní budovy výstavní, za potokem Heustadlem, postavili celou osadu selských domů. Myšlenka to pikantní. Jak když při bohaté tabuli dají se na talíře také kousky samožitného, černého chleba – každá ruka pak po nich sahá. Také zde ty selské domky těšily se návštěvě co nejhojnější.“ Kriticky hodnotil expozici krojových figurin: „Je to sice velmi hezké, když poznáme pod rotundou kroje moravské, v norském oddělení norské, v ruském kroj Kirgizů a taškentského žida ale prosté bidlo na ten kroj také stačí, nepotřebujem celých hloupých loutek. Fantazii nepomáhají, spíš jí vadí. Hledí se dodat mrtvému materiálu klamu života, sahá se tím nad meze a účel, činí se něco, co vždy je směšné!“ Neruda se také zlobil na české politiky, že se nezapojili do přípravy výstavy: “ v nedostatku činu zrodila se fráze, že „svět na nás kouká“. On má ale jiné věci na práci svět si nás zajisté nevšimne, když neděláme ani jinde ani doma nic.“
Česká vlastenecká inteligence se v období národního obrozování snažila opírat o rolnický a řemeslnický lid, jehož písně, vyprávění a zvyky zaznamenávala a vydávala za základ českého národního vědomí Výstavy výšivek v Olomouci v roce 1885 a v Praze 1886 byly podnětem ke zřízení Komitétu pro rozšíření národního vyšívání, jehož hlavními organizátorkami byly Vlasta Havelková z Olomouce a Renata Tyršová z Prahy. Školský ústav lidového průmyslu v Praze vychovával pro domácí průmysl učitelky krajkářství, na různých místech českých zemí zakládal krajkářské dílny, a vedle toho vyráběli muži i ženy na vesnicích desítky výrobků ze snadno dostupných materiálů jako je proutí, sláma, orobinec, dřevo, len a vlna, jejichž prodejem si zlepšovali své chudobné živobytí. Tato výroba byla romanticky zaměřenými sběrateli, ale hlavně obchodníky, označována za lidové umění.Obchod jako prostředník mezi výrobci a spotřebiteli využíval dobové povědomí, že nákup „lidového umění“ je projevem vlastenectví. Odbytištěm rukodělných výrobků z přírodních materiálů byla i rychle rostoucí města. Vždyť například ze 40.000 obyvatel Vídně s českou domovní příslušností v roce 1869 vzrostl jejich počet v roce 1900 na 292.000 osob. To naznačuje proč tak mnoho vesnických výrobců pracovalo pro obchodníky z Vídně.
Naznačené kořeny novodobého zájmu o tradiční řemesla, zejména o jejich komercializaci, vyústily v zakládání prvních organizací zaměřených na zachování a zvelebování řemesel a práce vesnických výrobců. Vývoj těchto organizací byl podmíněn nejen společenskými potřebami, ale i zájmy a schopnostmi jejich organizátorů. Vedle družstev jako byla pražská Zádruha (založená 1900) nebo brněnská Moravská ústředna pro lidový průmysl (založená 1909), vznikaly další organizace s ambicemi na vyšší cíle: Artěl (1908-1934) a zejména Svaz českého díla (1914-1948) a jeho Krásná jizba (1927-1948).
Družstva se věnovala hlavně výkupu a prodeji krajkářských a vyšívačských prací, keramiky, kraslic a dalších drobných výrobků. S podporou živnostenských úřadů organizovala keramické, krajkářské, vyšívačské tkalcovské a jiné kurzy. Pražská Zádruha, „družstvo k povznesení lidového průmyslu, hlavně uměleckého“, prodávala ve své prodejně v Praze Na Příkopech předměty, vykoupené od výrobců v Čechách, na Moravě i na Slovensku, a pořádala výstavy keramiky, výšivek, krojů, kraslic a dalších materiálů doma i v zahraničí. Obdobný program měla i brněnská Moravská ústředna pro lidový průmysl, jejímž prvním předsedou byl architekt Dušan Jurkovič. O její první výstavě v brněnských Lužánkách roce 191O napsal Josef Klvaňa, že „může dobře organizovaným obchodem i vývozem práce lidové doma i v cizině je ve známost uvésti a tím k jejich rozkvětu neobyčejně platně prospěti.“
Artěl usiloval „vzkřísiti smysl pro výtvarnou práci a vkus v denním životě“ a jeho členové se hlásili k zakladatelské generaci Sdružení výtvarných umělců Mánes s jejich časopisem Volné směry. Artěl neměl vlastní dílny a zadával své návrhy do výroby vybraným řemeslníkům. Výrobky prodávali ve svém obchodě, ale také se zúčastňovali různých veletrhů a výstav. Například v roce 1921 byl Artěl spolupořadatelem výstavy Umění v módě a na 1. Mezinárodní výstavě dekorativních umění v roce 1923 v Miláně měl v rámci československé účasti samostatný stánek.
Svaz českého díla vznikl v roce 1914 a jeho prvním předsedou byl architekt Jan Kotěra. Činnost této organizace znemožnila válka a byla obnovena v roce 192O, kdy se stal předsedou architekt J. Gočár. Členy předsednictva tohoto výběrového spolku byli Pavel Janák, Vratislav H.Brunner, Fr. Kysela nebo Dušan Jurkovič. Cílem spolku bylo prosazovat kulturnost bydlení prostřednictvím kvalitních výrobků. Svaz českého díla si postavil v roce 1936 na Národní třídě vlastní Dům uměleckého průmyslu a usiloval stát se střediskem, které by zprostředkovávalo využití výtvarných návrhů ve výrobě. Významná byla i jeho osvětová práce zejména pořádáním výstav a vydáváním katalogů a sborníků zaměřených především na bydlení. Byl také hlavním organizátorem československé účasti na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925 a výrazně se podílel na Výstavě soudobé kultury v roce 1928 v Brně.
K propagaci cílů organizace přispěla prodejna předmětů bytového zařízení – Krásná jizba, od roku 1936 umístěná v Domě uměleckého průmyslu na Národní třídě. Jejím prvním vedoucím od roku 1927 byl malíř Emanuel Frinta, ale pevný program dával Krásné jizbě od roku 1929 Ladislav Sutnar, který na dlouhou dobu ovlivnil funkcionalisticky zaměřenou tvorbu svítidel, skla, keramiky, předmětů pro stolování a různých bytových doplňků jak podle vlastních návrhů, tak podle návrhů L.Smrčkové, A.Meteláka nebo A.Kybala. Prodejnu doplňoval i produkcí ze zahraničí, zejména z Bauhausu. Krásná jizba se stala příkladem i pro několik dalších prodejen se stylově náročným sortimentem jako byl například v Brně Magazin Aka nebo v Praze Topičův salon.
O zvelebovací činnost se v době první republiky staraly Obchodní a živnostenské komory a ústavy pro zvelebování živností, které se snažily podporovat řemesla, podomáckou výrobu a vznikající družstva, popřípadě organizovat odbyt jejich výrobků. Zvláštní situace nastala v době druhé světové války, kdy některé organizace přestaly existovat a mnoho vedoucích osobností – pokud nebyly zatčeny okupanty – se stáhlo do různého ústraní, za něž lze v té době pokládat i zlínskou Školu umění, na jejíž půdě se setkávaly už tehdy se rozlišující proudy moderního výtvarného myšlení, které u nás podnítil příklad někdejšího Bauhausu. Tyto proudy směřovaly jednak k průmyslovému návrhářství, reprezentovanému například prvními modely strojů Vincence Makovského, jednak k lidové řemeslné a umělecké výrobě, jejíž zvelebovací zásady formulovali ve spolupráci s etnografy další učitelé školy jako byl například Ing. arch. Vladimír Bouček.
A tak z nejrůznějších podnětů, zkušeností a představ o poválečném rozvoji lidových řemesel vznikaly základy nové organizace, zřízené dekretem prezidenta republiky ze dne 27. října 2945 pod názvem Ústředí lidové a umělecké výroby. Do struktury této nové organizace, jejíž základ tvořil Svaz českého díla a jeho Krásná jizba, byla včleněna také různá družstva „lidového průmyslu“ jako byla například Slovač v Uherském Hradišti, Chodovia v Domažlicích, Jihotvar České Budějovice, Vamberecká krajka, Lidová tvorba Uherský Brod, Slezská tvorba Opava, Valaška ve Valašských Kloboukách a další.
Prvním praktickým krokem nově zřízené organizace bylo vybudování Vzorkových dílen v Uherském Hradišti. Jejich vedoucí – Ing. arch. Vladimír Bouček – formuloval po rozsáhlém průzkumu tehdejšího stavu lidové rukodělné výroby u nás některé zásady, které byly přijaty jako teoretický základ pro praktický program zvelebovacích aktivit této nové instituce. Zejména bylo nutné oprostit dosavadní výrobu od místních vazeb a základem pro obnovu lidové výrobní tradice se měla stát technologická kázeň a materiálová pravdivost. Jenom na těchto základech bylo možné začlenit tradiční lidovou výrobu do kontextu soudobé hmotné kultury tak, aby se její výrobky mohly uplatnit kulturně i ekonomicky. Poukázal na to ve zprávě o otevření Vzorkových dílen v Uherském Hradišti V.V.Štech když zdůraznil, že nelze konzervovat tvůrčí sílu, která ztratila zázemí na němž vyrůstala, že však je nutné udržovat staré dovednosti, vracet se k nim jako k přirozenému základu každé technické práce, navazovat původní vztah k materiálu a budit v lidech dřímající schopnosti.
První výzkumné cesty po Čechách, po Moravě a po Slovensku v letech 1946-195O vytvořily základ dokumentace zbytků lidových technologií a lidového tvarosloví, a Vzorkové dílny ÚLUV přispěly svými návrhy ke zvelebovací činnosti a ke zlepšení technologické i výtvarné kvality výrobků, hotovených v členských družstvech, která však na počátku padesátých let přešla pod správu Ústřední rady družstev. Ústředí lidové umělecké výroby se podle zákona o lidové umělecké výrobě z roku 1957 změnilo z rozpočtové organizace na samostatnou hospodářskou jednotku v rezortu ministerstva kultury.
Zatímco první období činnosti ÚLUV se soustřeďovalo na poznávání a obnovování zanikajících technologií a na vyhledávání výrobců, schopných podílet se na revitalizaci tradičních technologií, po vydání zákona se zaměřilo na uplatňování těchto poznatků ve vlastní výrobě. Rozsáhlá dokumentace, na níž se podíleli národopisci i výtvarníci pracující v ÚLUV a další spolupracovníci, teoretická práce okruhu autorů v časopisech Tvar, Věci a lidé a Umění a řemesla prokázaly, že po staletí rozvíjené technologické principy, znalosti přírodních materiálů a různé dovednosti jejich zpracování je užitečné zachovat jako kulturní dědictví, a že nejdokonalejší způsob zachování tohoto dědictví je jeho tvůrčí uplatnění v současnosti.
Neobyčejný zájem o výrobky ÚLUV, prodávané v Krásných jizbách, a dobové názory na zvyšování produktivity práce, přenášené i do sféry lidových řemesel a lidové umělecké výroby, přispěly k budování velkých provozoven a zanedbávání teoretických zásad zakladatelů této organizace. To způsobilo, že v procesu revolučních přeměn v posledním desetiletí 20. století bylo Ústředí lidové umělecké výroby zrušeno. Výroba se privatizovala a dokumentace, která byla živým zdrojem informací pro výrobce i výtvarníky, byla převedena do muzeí a umrtvena tak na historický dokument. Zdá se, že i dnes platí to, co napsal v roce 1925 Karel Čapek v Lidových novinách : “ u nás se ne a ne dařit řemeslům , příliš lehko se spokojujeme se šmírem, náhražkou a ledajakostí – ve všem životě. Schází nám jaksi smysl pro dokonalost prostého života; proto neumíme udržet ani vyprubovanou dokonalost starých věcí, řemesel, institucí a tradic. Namouduši, první cesta jak zvýšit životní úroveň, je uchovat to dobré, co už tu bylo.“
Bývalí pracovníci ÚLUV a různých družstev umělecké výroby vytvořili různá občanská sdružení, jako například Sdružení lidových řemeslníků a výrobců a profesní sdružení různých oborů lidových řemesel, avšak bez moderního marketingu nemohou obstát v soudobých tržních podmínkách. Výrobky lidových řemesel a lidové umělecké výroby jsou dnes exkluzivním doplňkem bydlení nebo odívání, jehož rámec tvoří průmyslová výroba, a také významným zdrojem pro potřeby turistického ruchu. Hotovení předmětů z přírodních materiálů tradičními technologickými postupy dnes také představuje nezanedbatelnou část národních nebo regionálních tradic. Úplným zrušením Ústředí lidové umělecké výroby jako jediné organizace, zajišťující komplexně péči o tuto část kulturního dědictví, ztratil stát možnost prosazovat své zájmy v této oblasti a také partnera pro podobné organizace ve státech Evropské Unie, organizované například v European Federatin Folk and Crafts.
Ministerstvo kultury v polovině devadesátých let minulého století, na základě dokumentu UNESCO, vydaného v roce 1989 pod názvem Doporučení k ochraně tradiční lidové kultury, pověřilo Národní ústav lidové kultury ve Strážnici garancí za naplňování zásad Doporučení v České republice.